Historie ústavu

Historie budovy

Jana Schwarzová

Historie budovy Revmatologického ústavu sahá do 14. století. V letech 1360 – 1375 byla postavena pro klášter katolického řádu servitů, vedle kostela Panny Marie Na Slupi nebo také Na Trávníčku („in viridi“) podle zelených luk v údolí Botiče, na nichž byl kostel vybudován ještě před rokem 1321, pravděpodobně Vyšehradskou kapitulou, ještě před založením Nového Města Pražského Karlem IV. Pojmenování „Na Slupi“ pochází ze staročeského “slup” (sloup), protože klenba kostela spočívá na jediném sloupu – pilíři. Podle jiného výkladu má dnešní pojmenování původ v 16. století a je odvozeno od slupů – nádrží na ryby, které byly v nedalekém Botiči umístěny.

Kostel od kapituly Karel IV. vykoupil, aby zde 24. března 1360 založil klášter servitů. Legenda praví, že Karel IV. přislíbil založení kláštera servitů před obrazem ve Florencii, jako dík za své uzdravení a snahu o posílení upadajícího náboženského života Čech a zejména Prahy. V husitském období, v roce 1420, byl klášter Pražany vyloupen a pravděpodobně i vypálen a ve zbořeništi bylo zřízeno odpaliště kamenů dvěma praky na vyšehradskou posádku. Na jejich straně byl však výborný střelec, který odpalovače zastřelil a oba praky několika zásahy zničil. O zabití řeholníků existuje pozdější písemný pramen, jehož autorem je bratr Gerard ze zdejší komunity, který se po útěku z Prahy ukryl v klášteře ve Stolbergu v Sasku. Uvádí se v něm, že husité ve zdejším klášteře upálili 64 řeholníků. Celou dobu husitských válek byl klášter pustý. Až v roce 1436 přicházejí do Prahy dva Servité – Detmar z Mechelburku a Elvar z Halberštatu. Za podpory krále Zikmunda se jim daří řád obnovit. Země české jsou však v rozvalinách a řeholníci zde těžce živoří. Když v roce 1554 umírá zdejší převor Jan Bergman, klášter je opět opuštěn a je na hranici fyzického zničení.

Oprava kostela se uskutečnila až po roce 1480 a byla financována převážně z příspěvků nejrůznějších donátorů. I přes četné dary byl klášter velmi chudý a v 80. letech 15. století byl mnichy pravděpodobně úplně opuštěn a byl přičleněn společně s kostelem Na Slupi ke Karlovské kanonii. Servité měli ovšem u vídeňského dvora značný vliv, kterého po bitvě na Bílé Hoře využili k získání prostředků pro obnovu kláštera v Praze a jeho navrácení řádu, což se splnilo roku 1626. Ve zpustlé budově se usídlili tři mniši a klášter byl podřízen novému a většímu servitskému klášteru při kostele sv. Michala na Starém Městě.

Neklidná doba kolem roku 1648 znemožňovala větší stavební práce na klášteře a uskutečnily se jen nejnutnější opravy. Až v 60. letech 17. století bylo rozhodnuto o větší rekonstrukci, a to po návštěvě generálního převora řádu. V roce 1710 bydlelo v klášteře 17 řeholníků (ti, kdo dodržují určitou řeholi – z latinského regula – pravidlo). Oprava budov kláštera byla dokončena roku 1726. Na začátku 18. století byl řád servitů u nás na vrcholu svého rozvoje, klášteru přibývalo příznivců i dárců.

V roce 1757, během sedmileté války (1756–1763), byl však klášter značně poškozen. V následujícím období osvícenství panovala všeobecná nevole k evropskému řeholnictví. V Josefínské době byl novoměstský a staroměstský servitský klášter sloučen a sedm bratří žijících v té době Na Slupi bylo převedeno ke klášteru sv. Michala. Roku 1783 je klášter císařským dekretem zrušen a odsvěcen. Obratem je klášter převzat erárem a jsou v něm ubytováni dělostřelci. Inventář kostela byl přenesen k sousedním Alžbětinkám, které zrušeny nebyly, protože provozovaly nemocnici. V letech 1785–1792 sídlí v klášteře vojenský vychovávací ústav, potom je klášter pronajímán. Pak je dlouho prázdný. V letech 1822–1850 je zde opět vojenský vychovávací ústav. V té době je zbývající inventář kostela rozkraden.

V roce 1856 byla budova kláštera rozšířena a přestavěna pro potřeby Ústavu choromyslných v blízkých Kateřinkách. Kostel je vysvěcen a hned od počátku roku 1856 jsou v kostele Panny Marie Na Trávníčku slouženy bohoslužby pro pacienty ústavu. Kostel je však po osmdesáti letech nevyužívání v dezolátním stavu. V letech 1858 – 1863 probíhá významná rekonstrukce, podle plánu Bernharda Grubera. Náklady hradí stát.

Od roku 1995 je kostel v užívání pravoslavné církve, která jej pojmenovala jako pravoslavný chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodice.

Četnými opravami kláštera, které probíhaly v letech 1858-1863, byl pověřen německý architekt a historik umění Bernhard Grueber (1806–1882). Další přestavba se uskutečnila v roce 1910. Za druhé světové války byla do jednopatrové budovy v novogotickém slohu umístěna česká Dermatovenerologická klinika Všeobecné nemocnice a LF UK, která zde jako II. kožní klinika vydržela až do roku 1951, kdy byla vystěhována do areálu Všeobecné nemocnice.

V témže roce se do uvolněné budovy přesídlí revmatologické oddělení Thomayerovy krčské nemocnice, vedené prof. Lenochem, z něhož 14. listopadu 1952 dekretem ministra zdravotnictví je zřízen Výzkumný ústav chorob revmatických (od roku 1992 Revmatologický ústav). Budova byla od samého počátku nedostačující, a proto část ústavu (ambulance) byla umístěna v prostorách Balneologického ústavu UK na Albertově. Svůj název dostala zdejší čtvrť, ve které se nacházejí ústavy a fakulty UK, po českém lékaři Eduardu Albertovi (1841–1900), jednomu ze zakladatelů moderní chirurgie.

Prostory stávajícího ústavu se stávaly čím dál těsnější, a proto bylo rozhodnuto v roce 1982 řešit tuto situaci přístavbou nové budovy na jižní straně zmiňovaného kostela Panny Marie Na Slupi. Tato budova je spojená skleněným „krčkem“ k původní budově a má čtyři podlaží. V suterénu se nachází rehabilitace, sonografie, ambulance; v přízemí ambulance, čekárna pacientů, RTG, recepce; v 1. nadzemním podlaží laboratoře; v 2. nadzemním podlaží pracovny lékařů a strojovna.

V roce 1982 zakoupil ústav objekt č. p. 451, klasicistně upravený barokní dům z r. 1811 podle projektu architekta Heinricha Hausknechta. Budova sloužila jako fara přilehlému kostelu. V roce 1987 byla zrekonstruována do dnešní podoby. Nyní je zde umístěna ústavní Lékárna u Revmatologického ústavu, seminární místnost a pracoviště ekonomicko-technického útvaru.

Výstavba nové budovy i rekonstrukce domu č. p. 451 byly projektovány PÚ VHMP, vedoucím ateliéru byl Ing. arch. O. Steinbach, generální projektant Ing. arch. I. Šuhajík. Stavba byla dokončena v roce 1985.

V letech 1992–1995 byla rekonstruována za provozu původní historická budova, v níž je umístěno klinické oddělení – lůžková část, ambulance klinických hodnocení, osteologie a vedení ústavu. V letech 2006–2007 pak proběhla komplexní oprava specializovaných laboratoří. V letech 2016 – 2018 se uskutečnila přestavba vodoléčby, mechanoterapie, ergoterapie, elektroléčby, sonografie a ambulancí v suterénu nové budovy.



Literatura

  • Prahou krok za krokem, Poche E, Janáček J, Orbis
  • Pražské nakladatelství V. Poláčka, 1948, 255 s.
  • Historie Dermatovenerologické kliniky 1. LF UK, web 2001
  • Umělecké památky Prahy, Batková R a kol., Praha, Academia, 1998
  • 50 let Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze, Sborník 2002


prof. MUDr. František Lenoch, DrSc.

narozen 17. 2. 1898
zemřel 24. 9. 1970
ředitel VÚCHR v období 1952–1970

Ředitelé VÚCHR (Revmatologického ústavu) od založení po současnost

Prof. Lenoch promoval na LF UK v Praze v roce 1923; habilitoval z fyziatrie a balneologie v roce 1929 a v roce 1934 z vnitřního lékařství. Před 2. světovou válkou působil v Trenčianských Teplicích a po vzniku Slovenského štátu pracoval v lázních Bohdaneč. V roce 1946 byl jmenován univerzitním profesorem. Činnost v lázních ho přivedla do úzkého kontaktu s revmatickými chorobami, kterým se postupně více a více věnoval. Od roku 1948 byl přednostou Fyziatrického a balneologického ústavu UK a primářem revmatologického oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči. O čtyři roky později byl jmenován ředitelem Výzkumného ústavu chorob revmatických, který založil v uvolněné budově na Albertově, v ulici Na Slupi 4, Praha 2. Shromáždil kolem sebe řadu nadšených lékařů a pustili se do výzkumu tak, aby co nejdříve dokázali zlepšit péči o revmatické pacienty v terénu a mohli předat do praxe již osvědčené postupy. Během prvních deseti let si postupně získával kontakty s předními zahraničními odborníky. Dvakrát jej navštívil nositel Nobelovy ceny za objev léčby glukokortikoidy Philip Showalter Hench z Rochestru. Setkal se s Nannou Svartzovou ze Stockholmu, A. I. Nestěrevem z Moskvy, W. Grahamem z Toronta, T. Lucherinim z Říma a řadou dalších. Výsledky výzkumu léčby a prevence revmatické horečky, kineziterapie zvláště Bechtěrevovy choroby byly oceněny jako průkopnické. Podporoval také rozvoj chirurgické a ortopedické léčby revmatických chorob. Zasloužil se o zviditelnění experimentálního výzkumu. Zanechal po sobě i bohatou publikační činnost. Je autorem 300 vědeckých prací v domácích i zahraničních časopisech. Je spoluautorem monografie „Nemoci kloubní, kostní a svalové“, vydané jako III. díl knižního souboru prof. J. Pelnáře „Pathologie a therapie nemocí vnitřních“ (Praha, SZdN, 1953). Napsal také dějiny naší revmatologie prakticky od založení Univerzity Karlovy (r. 1995). Ovládal několik světových jazyků, ale také maďarštinu, amharštinu a latinu. Profesor Lenoch představoval ideálního vysokoškolského učitele, neboť šíře jeho medicinských, ale i všeobecných vědomostí byla obdivuhodná. Vychoval celou řadu žáků jako např. prof. MUDr. R. Bardfelda, CSc., prof. MUDr. S. Havelku, CSc., prof. MUDr. C. Dostála, DrSc., prof. MUDr. M. Adama, DrSc., prof. MUDr. V. Rejholce, CSc. MUDr. O. Vojtíška, CSc. či MUDr. K. Pavelku, CSc. st., kteří se postupně stali významnými revmatology v evropském kontextu.

Byl dlouholetým předsedou Československé revmatologické společnosti, předsedou Československé fyziatrické společnosti. Zúčastnil se založení Mezinárodní ligy proti revmatismu (ILAR) v roce 1926. V letech 1963 – 1965 byl prezidentem Evropské ligy proti revmatismu (EULAR). Byl čestným členem 16 evropských odborných společností.

Zemřel náhle, 24. září 1970, uprostřed své rozdělané práce. Je pochován na pankráckém hřbitově.

Česká revmatologická společnost ČLS JEP se v roce 2014 připojila k projektu Správy pražských hřbitovů nazvaném „Adopce významných hrobů“, protože zjistila, že místo posledního odpočinku prof. Lenocha je opuštěné a bez řádně uhrazené nájemní smlouvy.

Od 9. dubna 2009 ulice před Revmatologickým ústavem nese název „Františka Lenocha“.

Literatura:
1. Fysiatrický a reumatologický věstník,1,46/1968,1-3
2. Pavelka K, Historie a současnost a perspektivy revmatologie v České republice, Revue české lékařské akademie, 7/2011, s. 13 – 16



doc. MUDr. Alois Šusta, DrSc.

nar. 25. 7. 1913
zemřel 29. 5. 1990
ředitel VÚCHR v období 1970–1983

Student Alois Šusta, jemuž ve válečných letech 2. světové války, v době, kdy byly uzavřeny lékařské fakulty UK, chybělo jen několik zkoušek do promoce, nastoupil jako pomocná síla do Všeobecné nemocnice v Nymburce. Po promoci jeho kroky vedly do nemocnice v Liberci, kde později založil samostatné revmatologické oddělení, které mělo od roku 1954 i lůžka. Zároveň byl odpovědným za lékařskou péči tehdy málo známých lázní Kundratice. Vliv prof. Lenocha zřejmě probudil v Dr. Šustovi ještě větší zájem o revmatologii. V liberecké nemocnici založil tzv. “Libereckou revmatologickou školu“, která kladla důraz na vyšetřování, navazující na hraniční obory i komplement, pracující kolektivně a konziliárně. Velký důraz byl kladen i na rehabilitaci. Cvičilo se např. ve skupinách, což tehdy nebylo příliš obvyklé. V šedesátých letech, na přímluvu prof. Lenocha, opustil Liberec a nastoupil do Výzkumného ústavu chorob revmatických na místo primáře. Po úmrtí prof. Lenocha, v roce 1970, byl jmenován do funkce ředitele VÚCHR. Po tak velké osobnosti, jakou byl prof. Lenoch, nebylo vedení ústavu jednoduché. Doc. Šusta se snažil v Lenochově díle pokračovat, ale jeho možnosti byly omezené a nikdy takových kvalit nedosáhl. Je autorem četných publikací, převážně v domácích odborných časopisech a autorem dvou monografií „Kompendium posudkové činnosti“ a společně s prof. Rejholcem knížky „Revmatologie praktického lékaře“, do které velmi originálním způsobem napsal kapitoly o degenerativních nemocech kloubů a páteře a o nemocech měkkých tkání.

Doc. Šusta byl velkým milovníkem vážné hudby. Od svých gymnaziálních let hrál na flétnu a byl členem nymburského symfonického orchestru.

Zemřel po krátké, těžké nemoci 26. května 1990.



Literatura

  • Vykydal M., doc. MUDr. Alois Šusta 70letý; Časopis lékařů českých, 1983, ročník 122, č. 45, s. 1408
  • Popelka St., doc. MUDr. Alois Šusta 60letý, Acta chirurgiae orthopaedicae et traumatologiae čechoslovaca cta chirurgiae orthopaedicae et traumatologial čechoslovaca 1974, ročník 41, s. 184


prof. MUDr. Karel Trnavský, DrSc.

narozen 6. 12. 1930
zemřel 14. 10. 2017
ředitelem v období 1983–1990

Lékařská studia absolvoval na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už jako medik chtěl být chirurgem. Během praxe však zjistil, že není manuálně zručný, a tak se rozhodl pro interní medicínu a za krátko pro revmatologii. Po promoci v roce 1955 získával revmatologickou erudici ve Výzkumném ústavu chorôb reumatických v Piešťanech, pod vedením prof. Štefana Siťaje. Zanedlouho se stal vedoucím oddělení klinické a experimentální farmakologie. Svoji odbornost prohluboval i četnými studijními pobyty na renomovaných pracovištích, např. v Paříži, Oxfordu, Mnichově. Přednášel na Lékařské fakultě UP v Olomouci, kde habilitoval v roce 1976. Po odchodu doc. Šusty v roce 1983, byl jmenován ředitelem Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze (dnešní Revmatologický ústav). Profesorem byl jmenován v roce 1984. V letech 1999–2001 byl ředitelem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) v Praze. V období 1986–1994 byl vědeckým sekretářem České lékařské společnosti JEP, v letech 1990–1993 předsedou České revmatologické společnosti ČLS JEP, řadu let působil v exekutivě Evropské ligy proti revmatismu (EULAR). Založil odborný časopis Československá, nyní Česká revmatologie. Je autorem nebo spoluautorem 500 publikací v domácích i zahraničních časopisech a 12 monografií.

Prof. Trnavský v posledních letech pracoval jako vedoucí lékař ve společnosti Arthrocentrum, s.r.o. v Praze.



Literatura

  • Frantálová D, Revmatologie mě lákala svou tajemností, Zdravotnictví + medicína, 19. 5. 2010
  • Puchmayer V, prof. MUDr. K. Trnavský, DrSc. sedmdesátiletý, Časopis lékařů českých Praha, ČLS JEP, 2000, r. 139, č. 1- 4


prof. MUDr. Václav Rejholec, CSc.

narozen. 12. 10. 1920
zemřel 29. 8. 1991
jmenovaný ředitel 1990 – 1991

Lékařskou fakultu UK začal studovat před 2. světovou válkou. Válečná doba lékařská studia přerušila. Naskytla se mu možnost pracovat ve Státním zdravotním ústavu. Tato zkušenost ovlivnila jeho další vývoj a vzbudila v něm zájem o mikrobiologii a později o imunologii. LF UK dokončil v poválečném období a na fakultě zůstal pracovat jako asistent. V padesátých letech byl však pro jeho prvorepublikové smýšlení, ovlivněné prezidentem Masarykem, z fakulty propuštěn. Nastoupil na vznikající revmatologické oddělení v Thomayerově nemocnici v Krči, vedené prof. Lenochem, které se transformovalo do Výzkumného ústavu chorob revmatických. V roce 1958 byl opět propuštěn i z tohoto ústavu. Nastoupil do malých lázní Toušeň a za několik let se vrátil opět k revmatologii, na polikliniku Středočeského kraje, kde byl jmenován do funkce krajského ordináře. Zde formoval řadu mladých, začínajících revmatologů, kterým předával svoje zkušenosti. Po smrti prof. Lenocha v roce 1970 se stal jedním z hlavních představitelů české revmatologie jako předseda České a Československé revmatologické společnosti. Později, koncem šedesátých let, když se poněkud uvolnila politická situace a jeho dobré jazykové znalosti mu umožnily navázat styky se zahraničními revmatology. V roce 1973 se stal členem exekutivy Evropské ligy proti revmatismu se sídlem v Curychu a v roce 1977 na dalších 6 let generálním sekretářem této organizace. Byl i dopisujícím členem prestižní Francouzské lékařské akademie. Byl dobrým pedagogem, ale i lékařem, který vnímal stesky a problémy pacientů.

Zemřel náhle 29. 8. 1991



Literatura

  • Trnavský K, Za profesorem MUDr. Václavem Rejholcem, Fysiatrický a revmatologický věstník, č. 1, 70, 1992, str. 1-2